LIDÉ POTÍ MOČ

příjemná teplota venkovního vzduchu

vyhnala melodii strašící hlemýždě v uchu

teď je ten okamžik kdy jít spát

kdyby se lednička nerozhodla pouštět chlad

a nutit bubínek mi v uchu vyhrávat

Do moderny se ti nechce?

Moderna je přece super...

protože bacha

pak přichází

postmoderná

chachá!

Kdy to začne?

Je něco čím se to dá obsáhnout? Slovo? Věta? Odstavec?

Nebude to dávat smysl, ale tomu jsme, jako tmě, přivykli.

Očka máme velká, skoro bez barvy, ale vidíme tě. Jsi krásný.

Bydlíme v městské auře, té co chodí večer, zahaluje kostel, že nejde vidět, ale zvony neukryješ.

S grandiózností Boléra ve finální části se rozpustím a zůstanou jen pozóny, hóuboje, fagóty a všechny tyhle trampoty.

Mám z toho radost. Patnáct minut a je to pořád skvělé.

Větu za větou se snažím dokopat ke vstávání.

Vítej Wille v novém dni je to dnes a nebo před týdnem?

Hnusný ráno

bylo psáno

zevnitř víček

otevřel jsem oči

....a fakt....

hnusný ráno!

Měl jsem město u nohou

s tou věží kostelem i radnicí

plynárnama

komínem co kouřil

a potom chvilku hořel

a pak zas jen kouřil

byl tam most pionýrů

ten druhý který tě

nasolí až k frýdlantu

ten si klidně nechte

když jsem si myslel že více toho už nebude

rožlo se cosi fakt hodně a jasně

tam vlevo

a já si řek

to je moje taky

přece jim to tu nenechám

tak už je to moje taky co s tím ale dělat

mám to nevím sám když se ale zeptám

nebudu se ptát protože na něco přijdu sám

no...

když jsem si myslel že více toho už nebude

jedna hvězda po druhé letěla nahoru ke....

hvězdám?

namol jsem ležel

na molu mol

u moře kde voda není

kde moli slouží jako koření

i kouření a každodenní pokušení

v uších jara svěcení

a ve vlasech vítr ách ten vítr

cítím se na jedenáct

nevím co budu dělat až vstanu

jestli vůbec vstanu

ale ano vstanu

s tím molem to byl vtípek

jsem ve své jen v ničí jiné

posteli ve své a ničí jiné

očekávám neděli

lehni si ke mně kvítku, anděli

měl jsem hrozně těžký den

juch juch juch, příjemně

jich juch když si lehnu

jsi to ty kdo obveselí mně jen

kdo když otevře pusinku

musím myslet na maminku

abych náhodou nemyslel na cokoli

jiného

maminko snad to k tobě nikdy nedopluje

ale ona fakt vypadá že až k suchu posluhuje

mnoho znaků mnohoznačnost nese

stejně jako

jasnozřivost jasno zří a

jazzuchtivost

tu už nikdo nemá

a když ano nemaj zuby

doprkýnka vzal jsem si špatný

brýle, tyhle tlačí do nosu

jsem starý a slepý vrátný

hlavně se celý život nehoň za penězmi

nasbírej je ze začátku a co budeš chtít

to si vezmi

když do očí zapojíš si kabely

slyšíš ten dubstep co line se mi

z počítače jen má to jeden háček

dochází mi batérie

v té poslední minutě ti zaveršuju

veršuju nahoru až k tvému srdci

nebo jen k tomu co čeká nad tím

a teď hele jestli vertikálně či tím druhým

pod nohama zpívají bílí krtci

dig dig dig dig dig dig dig

dig dig dig dig dig dig

pause

dig dig dig dig dig dig

dig dig dig dig dig dig dig

until the end of time

this is my way

just push reverse play

Šestistýšedesátý týden mám nějakou kliku

kapička  antihmoty na dně pytlíku

skleněnka sklivec sklo šlukovka

plná hmoty z antipytlíku

Třetí den byl obzvlášť silný

jako tramvaj byl jsem pilný

tramvaj jezdí ve dne v noci ráno večer přes den po obědě nemá holka chudák pauzy

snad to nebyl jen dojem mylný

Je to silný týden B. Pytlíku

mám větší kliku než ty s Glumem

jen poslední nehravost

kolik za to chceš, knězi? Katolíku?

Přes přechod si to šinul Charles Bukowski nebo mu někdo hodně podobný, měl šouravý, kulhavý a neklidný krok. Málem ho přejelo auto jak tak pomalu šel směrem k zastávce.

Potom přišel ke koši a dlouze se do něj díval a trochu kýval hlavou jakoby se snažil prohlédnout skrz mastný papír a plastové flašky.

Opodál stála stařena čekající na tramvaj. Ta stařena si Charlieho všimla a dlouze si ho prohlížela, sama kývala hlavou do rytmu jeho hledání kousku žvance v zastávkovém koši. Na malou chvíli se jejich pohledy střetly. Vlastně to byla hrozně dlouhá chvíle na to, že se ti dva beztak, pro své špatné zraky, nemohli ani vidět.

Stařena vytasila revolver a třikrát vystřelila a zasáhla Bukowského do prsou.

Zavřel jsem okno.

Člověk člověku vlkem

už celý den

do cesty se mi stavíte

jako ostnaté klacky

Jako hovno v podrážce

hovíte si na mých nervech

až jednou vaše pro vtip nálada

všechny mi je přerve

Vy se převalíte dále

jako vaše hnusné břichy

přes utažené pásky lidské etiky

a zůstanu jen já, zpopelavělý, spálen

Nechám vás prostě jen škrtnout

nebudu sám sebe trápit

byl jsem na to připraven

skončil tenhle hlupák slepý

Tak jsem zase o rok starší a důvodu proč jsem si to uvědomil právě dnes, v domě svých rodičů, ten důvod neznám. Sedím a čekám až mně můj spolubydlící a bratr v jedné osobě po světě chodící odveze na svůj/můj byt. Zase Ostrava, věčné štěstí, pro mně jen věčná smůla a strach.

Proč smůla? To já přece nevím! Kdybych věděl proč a koho obvinit, už bych prstem píchal do prsou oné zvrácené potvoře co mi asi jen jednou štěstí přála a zbytek jen šeď šeď. Rád bych se ale zamyslel nad bilancí svého psaní a nejsem si vůbec jistý zda se vůbec slovo bilance takto používá.

Píšu, když se má mysl podrouší do podivného stavu, který bývá obvykle na konci víkendu, ve kterém se nestane vůbec nic za zmínku, což není až tak pravda protože ono se přece jen něco stalo, ale nic to výrazně neposunulo dál, a soudcem změny svého života jsem přece já, takže k tomu přistupujme jako by se nic nestalo. Bývá to většinou právě neděle kterou trávím nejčastěji doma, probouzím se tak v jedenáct hodin a o dvanáct hodin dříve, tedy v sobotu, chodím spát. Proto se budím čerstvý a co je nejhorší nemám co dělat, saxofon na zádech cestou do domu rodičů je převelké břímě, které nejsem schopen nést, kvůli své tělesné schránce, zesláblé Ostravskou nocí, která už se objevuje nevítaně, noc co noc ta samá ostranoc.

A co že to píšu? Přesně tohle. Žádná forma, žádný nadpis, nejpravděpodobnější začínací slovo: tak. Obsah: já jsem tak sám. Jsem prostě Trpitel. To né, že slečna z Téru by měla být Trpitelka jak jsem zaslech od svých starších kamarádů, když jsem ji ani neznal. To já jsem Trpitel. Trpím vším a všude, všechno mně trápí a pravděpodobně jsem sám, mám hodně cigaret a alkoholu, jsem chytrý, něco málo umím a to jsou jediné věci které mám k dobru, protože jinak, TRPÍM. A je to celkem vyčerpávající život, věřte či ne, já jsem si to nevybral, spíš jsem chtěl být Frajer, nemít žádný problém, najít si holku když je potřeba, nic moc neumět, nic moc nevědět, být továrna na spokojenost a štěstí, protože tahle sorta lidí je asi nejpotřebnější na světě nebo co. A to samozřejmě není pravda. Trpitelů je třeba mnohem víc.

Je dost možné, že tuhle zimu nepřežiju.

Jakže k tomu dojde?

1. otrava alkoholem- to je jasné, jednou se tak opiju a tak moc budu trpět, až mi ani nikdo nebude chtít pomoct

2. drogy- drogy jsou všude, kdo říká že ne, vůbec neví, seženu si úplně všechno a kdekoliv a kdykoliv si to střelím kamkoliv

3. skok- těžko říct zda naleznu správně vysoké místo, každopádně, člověk se musí v tom pádu umět natočit, problém je že premiérový skok, je zároveň ten derniérový a když to přežiješ...hmm...zle se ti v životě povede, mnohem hůř než doposud

4. zmrz- to je mi moc sympatické

A teď kliknu na PUBLIKOVAT! a nebudu mít žádný strach, i když to co jsem právě napsal bych zkušenému psychologovi snad stačilo na odhalení....čeho?

Publikováno: 15:15

Dodatek: 21:05

Je třeba pomocí dodatku dodat, že teď, skoro o šest hodin později je všechno jinak.

Když si to co jsem napsal čtu, říkám si, že jsem celkem chorý a že takto vlastně neuvažuju. A že je mi lehce trapně, o čem že to vlastně pořád píšu, protože je to pořád to samé a dost podobné všemu tomu co píšou ostatní. Nuže, mám aspoň odpověď na otázku, kdy se stává to, že se jednou za čas přihlásím a napíšu podobnou blitku.

V daný okamžik jsem většinou doma. Téměř vždycky když jsem psal něco podobného, byl jsem doma a vstřebával zážitky z uplynulého týdne. Takže vždycky když jsem doma na svém domovském počítači, psaní se jeví jako dobrý ventil, který ovšem ale není nutné upouštět přes týden kdy jsem v onom ostravském pekle. Nevím čím to je, asi nějaká podvědomá reakce nebo co, každopádně, sám sobě bych řekl, že se přece tak špatně nemám.

Bydlím si celkem dobře, nějaké ty kamarády mám a srandy plnou kapsu taky, pressovač a startky a všechny tyhle oblíbené věci.

"Když psi koušou a včely bodají

když je mi nějak ouzko

prostě si vzpomenu na své oblíbené  věci

a hned je tu trochu více světla"

Včera jsme se seznámili s grácií. Bylo to setkání třetího druhu. Dalo by se říct, že při třepotu její ruky mou, cítil jsem snad štěstí, všechno kolem chvíli nebylo tmou co si k mému štěstí cestu klestí.

Já vlastně nikoho nepotkal, ale o to tady snad vůbec nejde. Ulice, divadla, tramvaje, všechno bylo prázdné, nikdo tu na světě pro mně nezbyl. Jenom pár duchů rejdilo si nad Elektrou, že prej je tu další samec osamělec a co že jako s ním hele poslouchejté. Šel jsem dál až na bankovní. Před podivným, protivným, povědomým, zeleným světlem radši jsem si zastřel tvář a pokračoval ke kostelu jakože si tam asi ustelu.

Čekal jsem než začne pršet ať začne proces rozpouštění 

čekal jsem až začne foukat ať rozletím se po kraji

čekal jsem až začne hořet co bych dělal pak? pak? pak? pak?

Pak bych to stejně musel všechno snášet stejně pořád jako do teď jako do teď tak to nemá smysl řešit jako nemá smysl se na další den těšit::::je to jako zhasínat lustr, to taky nemá smysl, když svítí celý den a noc nikomu to přece neubližuje ne? 

Bože?...........hmm...

Tak ani tady už mi nenalejou. Co to je zavírat takhle brzo holoto barmanská? Zůstal jsem v tom sám. Zase. Zase a znova. 

Nechápu co mně na tom pořád tak překvapuje, jsem jako silničář co ten sníh fakt nemoh očekávat. Vždyť už se to stalo tolikrát a tolikrát stane, že už mi z toho (a to přísahám) ani slza neukane. 

Blíží se čas odletu

byl jsem žabičkou co voněla ti po lese

ty jsi vzdychala nebo jsi snad voněla ty

a já tančil kankán na jehličce trčící z parket

prázdné síně na zrušeném plese

bez lidí, jídla, hudebníků

to vše jsem obsáhl sám, tedy já a univerzum

Blíží se čas odletu

chtěl bych být vláskem, kousek vedle ucha

ten co vyhlíží lepší zítřky ze všech stran

a netuší že v jednom lepším zítřku už spočívá

jeho vlastní kořen, v tobě...

Blíží se čas odletu a já ti chtěl napsat jen jednu větu:

Do lesního rohu mocně duju,

dechu se mi nedostává, abych zahrál

že já tě fakt......

Tady přeruším, už jsem ti prozradil víc než dost.. 

Hrál jsem hudbu made by hlava

když jsem vyšel ze sálu

čekala na mně štěstěna a sláva

Co se stane o takové noci

kdy mi deset hodin štěstí přeje?

O takových nocích do mysli se vlévá pocit

že můj život malá loďka a pod ní peřeje 

Mám vysoké vědomí a víru v sama sebe

ze tváří mi zmizel všudypřítomný ruměnec

Moje hudba made by moje hlava

to vůbec není těžká věc

avšak v očích ostatních jsem umělec

Abych dlouho neztrácel čas

protože času máme všichni málo

píšu na zeď onoho osudného baru kde poprvé uzřel jsem její proklatý vlas

veršovaný příběh o noci kdy se to všechno stalo :

Ve tři hodiny ráno

co zbývaly mi tři hodiny štěstí

já přišel do baru Cyrano

kde si jak holky tak i kluci tváře pěkně pěstí

Viděl jsem to děvče, chválila mou hudbu pro ostatní 

rychle jsem tedy reagoval na pozvání

pronesené hlasem jako stékající med míza krev šalba a mámení po poraženém stromě

"Pojď si sednou ke mně"...

O tři hodiny později plus nějaké ty šušně

stál jsem v okně, v ruce kafe, v druhé cígo

sledoval jsem východ Stodolního slunce

vypadalo to všechno fakt vkusně až na to děvče

co uslo mi ve vaně po svém velkém díle

to dílo jsem byl já..

Já a moje proškrábaná záda, prokousnuté skráně

chtěla mně přibít na kříž tak mám i děravé dlaně

polívat mně horkým voskem

slyšet můj řev

lízat moji krev

ale to byla jen praktika  v její hlavě vymyšlená

bylo to dobrých deset hodiny, ale sorry, ta holka byla šílená

Co tomu však řekne moje slečna? 

Ach můj bože!

V případě, že jsi žena,

vezmi mně na své lože,

vesel se se mnou do rána

Třeba se ti to, děvče, bude líbít

donutím tě mi jen slíbit:

"Bude se ti dobře žít,

pokud se ze mně zase přijdeš napít"

To mi slíbil bůh,

škoda že mám na zradu čuch,

já jí slíbil svoji část,

hned jsem ale věděl..

je to PAST 

Je mi tak strašně strašně

že se vykašlu na všechny vášně

co přicházejí o sobotních nocích

je mi tak strašně

že se vyseru na ty posrané básně

co přicházejí o nedělních ránech

je mi tak strašně

že že že že že se celý týden zhasne

a zhasne i svět svět svět

ten co bych si moh před rokem závidět

dejte mi nůž a já se bodnu

nad svým osudem prsk dva tři rozhodnu

prsk dva tři už je červená celá zeď

ze života zmizí mi věčná šeď

ze života zmizí mi i bytí moje

a vy mně zavřete do kdysi zmíněné zinkové kóje 

bavím se ale přímo náramně

vedle od stolu přilétají karty tak,

že přistanou mi na rty

Na rty kterými líbám kaštanovou dámu

srdcovou tam neměli,

že prý už je s jiným na soli, v posteli, pod širým hvězdosvitem na poli

NETRUCHLÍM

Avšak čmeláka za barem třikrát jsem prosil o silné presso

a vodu do toho svítícího hrníčku

uvnitř EGO uvnitř křičím,

že chci i kousek perníčku

zůstávám však ve vší slušnosti

jen si zbytečně bzučte, čmeláku, vašnosti 

NETRUCHLÍM

Zůstanu tady, do konce věků

možná jestli zlevní veku

na chvíli zmizím,

ale musím se dočkat své

srdcové servírky

V rohu navždy kouřím dokud nedojdou mi papírky

V rohu zůstanem, kámo, navždy sami

dokud se nedočkáme své srdcové dámy 

ony už mně holky dobře znají

Ulehám s nimi do hlíny a chvojí

jsem srab co zápalu plic se nebojí

Podmnožiny moře nohy moje omývají

JÁ UŽ TADY VŮBEC NEJSEM DOMA!!!

Ať si pro mně přijde sama Kostroma,

jsem totiž krab co vlastní pláže se bojí

Tak si mně vem, Kostromo, za smysl svůj

z klepet mi vyklep křepčící hnůj

ať dostojím už svého klidu,

jsem unaven z těch hominidů

..proto píšu o krabu...

!!Jsem prostě fakt ve srabu!!! 

Obraťme spolu proudy času

až budem spolu zase v lůně a bez vlasů 

ŽIJme chvíli spolu

a hlavně se spolu dostaňme z toho mollu.